Kdo si počká, ten se dočká... aspoň to mi tvrdí moje maminka, když ji po flašce vína brečím doma na koleni, jak je život nespravedlivý. Že není vůbec takový na jaký jsme byli připravování. A na jaký že život jsme to vlastně připravováni byli?
Táta mi už odmala jasně říkal, že chytrý ženský to maj spočítaný. Nemám počítat s tím, že bych si našla chlapa. Nejsem sice tak chytrá, ale bohužel blbá a nedržím jazyk za zuby, kdy bych měla. Nejsem ani krásná, ani brilantně inteligentní, aby mi to nevadilo. Jsem průměr. Průměrně si dokážu spočítat kolik je jedna a jedna, průměrně se dokážu namalovat, abych vypadala, jako člověk. Průměrně se oblíkám do velikosti M. průměrně mám plavé vlasy, kterým pomáhám barvou, abych si připadala neprůměrně blonďatá. Táta mi dycky řikal, že si nikoho nenajdu, ale to nevadí, protože to se svou průměrností můžu dotáhnout na nějakou vysoce postavenou manažerskou pozici. Ne proto, že bych byla tak dobrá, ale postupně budou dobří odcházet a zakládat rodiny. Budou cestovat a objevovat svět. A já budu poslušně vyčkávat, až se mi naskytne příležitost a já díky své průměrnosti dosáhnu takového "významného" postu. Můj sen bylo sice cestování a rodina... ale čekala jsem a nedočkala se.
Jak je to tedy s osudem. Jsme jeho strůjci mi sami, nebo je to předem dané? Popravdě teď se nemůžu rozhodnout, co je víc deprimující. Jestli to, že vše je dané a já se stejně nevyhnu svému osudu, nebo že je vše na mě, a že to, že sedím doma na zadku, tak tím zabíjím svoje příležitosti, protože nic dalšího už možná nepříjde.
Opravdu v životě záleží na tom, kolik vážíš, jak máš dlouhé vlasy a jaké mám číslo boty? Nebo se pohybuju v tak moc špatné sortě lidí, že sama sebe vidím v zrcadle jako trosku? Maminko moje milovaná, dočkám se někdy? Dočkám se prince, který mě bude mít rád takovou jaká jsem (i kdyby průměrnou)? Dočkám se, že se nebudu ráno bát nadechnout do dalšího dne? Dočkám se, že se nebudu neustále starat, jestli zklamu okolí, ale začnu konečně bojovat za sebe a své zájmy? Dočkám se, že přestanu obviňovat okolí a přiznám si, že jedině já sama se můžu posunou za hranice průměrnosti? Samozřejmě, že okolo je spousta lidí, kteří mají vše na zlatém podnose, ale bojovat sám za sebe a pro sebe, to přeci musí znamenat něco víc a nést ovoce. Maminko prosím, řekni mi, že to tak je...
Táta mi už odmala jasně říkal, že chytrý ženský to maj spočítaný. Nemám počítat s tím, že bych si našla chlapa. Nejsem sice tak chytrá, ale bohužel blbá a nedržím jazyk za zuby, kdy bych měla. Nejsem ani krásná, ani brilantně inteligentní, aby mi to nevadilo. Jsem průměr. Průměrně si dokážu spočítat kolik je jedna a jedna, průměrně se dokážu namalovat, abych vypadala, jako člověk. Průměrně se oblíkám do velikosti M. průměrně mám plavé vlasy, kterým pomáhám barvou, abych si připadala neprůměrně blonďatá. Táta mi dycky řikal, že si nikoho nenajdu, ale to nevadí, protože to se svou průměrností můžu dotáhnout na nějakou vysoce postavenou manažerskou pozici. Ne proto, že bych byla tak dobrá, ale postupně budou dobří odcházet a zakládat rodiny. Budou cestovat a objevovat svět. A já budu poslušně vyčkávat, až se mi naskytne příležitost a já díky své průměrnosti dosáhnu takového "významného" postu. Můj sen bylo sice cestování a rodina... ale čekala jsem a nedočkala se.
Jak je to tedy s osudem. Jsme jeho strůjci mi sami, nebo je to předem dané? Popravdě teď se nemůžu rozhodnout, co je víc deprimující. Jestli to, že vše je dané a já se stejně nevyhnu svému osudu, nebo že je vše na mě, a že to, že sedím doma na zadku, tak tím zabíjím svoje příležitosti, protože nic dalšího už možná nepříjde.
Opravdu v životě záleží na tom, kolik vážíš, jak máš dlouhé vlasy a jaké mám číslo boty? Nebo se pohybuju v tak moc špatné sortě lidí, že sama sebe vidím v zrcadle jako trosku? Maminko moje milovaná, dočkám se někdy? Dočkám se prince, který mě bude mít rád takovou jaká jsem (i kdyby průměrnou)? Dočkám se, že se nebudu ráno bát nadechnout do dalšího dne? Dočkám se, že se nebudu neustále starat, jestli zklamu okolí, ale začnu konečně bojovat za sebe a své zájmy? Dočkám se, že přestanu obviňovat okolí a přiznám si, že jedině já sama se můžu posunou za hranice průměrnosti? Samozřejmě, že okolo je spousta lidí, kteří mají vše na zlatém podnose, ale bojovat sám za sebe a pro sebe, to přeci musí znamenat něco víc a nést ovoce. Maminko prosím, řekni mi, že to tak je...
Žádné komentáře:
Okomentovat