Dveře dokořán

Minulý týden jsem četla zajímavý citát: "Dveře jsou otevřené. Můžeš kdykoliv vejít a kdykoliv odejít. Ale nestůj v nich, protože tím bráníš nově příchozím."

Sama sobě jsem dokázala, jak moc pravdy na tom je. Navíc by to mělo zahrnovat, že jsou případy, kdy my sami si tu osobu postavíme do svých dveří a zuby nehty ji držíme a nenecháme odejít, i když víme, že čas, kdy měla vejít už vypršel. Jsme smíření, ale zároveň ne natolik, abychom uvolnili vstup.

Ke mě se dostavilo prozření včera. Ten jouda se u mých "dveří" držel už pár měsíců a já jsem tak zaslepeně věřila, že z toho něco bude. Proč mi nic nedošlo? Bylo zřejmé hned od začátku, že on sám si ve svých dveřích drží bývalou přítelkyni a nedokáže ji nechat jít.

Když se nad tím zamyslím, kolikero dveří je asi takhle zateraseno osobamy, které nejsme schopni nechat jít?
Kolik dveří blokujeme my někomu jinému? Já vím minimálně o jedněch, kde stojím. Z pohodlnosti. Líbí se mi jistota, že mám kam jít, a že ten člověk mě bude milovat, když se jednou rozhodnu, ať to bude kdykoliv. Je to alibismus a je to hnusný, štve mě když to někdo dělá mě, že na mě spoléhá, že mě má jistou. A přitom dělám to samé.

Včera jsem joudu nechala nadobro jít a světě div se, za ním už stála fronta lidí, které jsem zanedbávala a nevšimla si, jak moc fajn to s nimi je.
Místo toho, abych se bavila, snažila jsem se pořád vytvářet náhodné setkání s joudou.Místo toho, abych se učila, chodila jsem stokrát denně kouřit ven, abych mohla koukat do jeho okna a on mě třeba uvidí a pozdraví (zjistila jsem, že vůbec neví, že od sebe bydlíme asi dvacet metrů). Slíbil mi výlety, ale když jsem chtěla detaily, zmizel. Zval mě k sobě, ale to, že chtěl abych zůstala přes noc mi napsal smskou, až když jsem odešla.

Cítí to ten, kterému stojím ve dveřích stejně? Zlobí se na mě, ale pořád doufá?
Když jsem se odpoutala od joudy, byl to super pocit. Snažila jsem se tedy dát najevo i tomu druhému, ať on nechá jít mě, že to nemá budoucnost.
Ale povedlo se?
Povedlo se to vůbec někomu, nebo každý ve svém životě máme osobu, kvůli které jsme schopni zabouchnout dveře před ostatními?

Plavková sezóna? Ne, děkuji

Samozřejmě, že jako každá holka se ráda hezky oblékám, ladím svršky se spodky a prohlížím se v každém odrazu, když jdu městem, abych se ujistila, že dneska mi to fakt (ne)sluší (záleží na duševním rozpoložení). Ale co si budeme povídat nakupování mě zrovna moc nebere.
Když vím přesně co chci, kde to najdu a mám jistotu, že maximálně za dvacet minut budu mít nakoupeno, jsem šťastný člověk.

Bohužel, jednou ročně nastane situace, kdy mamka zavelí, vyhází všechny moje roztrhané džíny (které s láskou opět vytáhnu z popelnice), pohádá se s tátou, aby z nám dal peníze na nákupy a vytáhne mě do víru třpytivých  barevných obchodů pro panenky. V letech mé vrcholné puberty to bylo peklo pro obě dvě, s postupem času se z toho stal příjemný rituál, kdy celý den strávíme drbáním rodiny, kafíčkem, pivečkem a cigárkem završený večeří.

Jedna věc, která mi ale drásá nervy už x let stále přetrvává. Nákup plavek. Když mě příroda obdařovala, trošku jí asi ujela ruka a někde přidala víc než jinde. Jsem ukázkový případ asymetrie (asi metr na metr). O křivkách 90/70/90 si můžu maximálně tak číst v časopisech o estrogenu, který stejně píšou majitele ne příliš agresivního testosteronu.

Nákup plavek v mém případě vypadá asi takto (ještě jedna odbočka, nejraději bych se vůbec nekoupala a chodila v neoprénu, na druhou stranu mám docela ráda, když se moje hermelínová kůže aspoň na pár měsíců zbarví do hněda). Příjdu do obchodu. Prodavačka si mě změří od hlavy až k patě. Má děs v očích, a uvažuje, že pracovat  obchodu s plavkami byl omyl jejího života. Přes to všechno se mě strojeným úsměvem zeptá na velikost. Potvrdím jí, že horní díl je velikosti D-E a že bych nejraději měla místo ramínek provazy, abych nemusela prsa tahat po zemi. Spodek prosím S (zde přichází na světlo světa krutá pravda o mé asymetrii. Nahoře moc, pak pneumatika, pak boky, pak Herkulesovy nohy (asi jsem cvičila neefektivně)). Slečna začne zmateně pobíhat po obchodě a hledá stany, co by unesly můj horní objem a zároveň ladí s jiným spodkem, než pro nadměrné osoby.

Včerejšek byl úspěšný, sice pohled sama na sebe v plavkách mě ujistil, že na promenádování v bikinách asi nikoho nesbalím, ale našla jsem plavky hned na druhý pokus! V momentě, kdy jsem kývla, oddechl si celý obchod. Já protože mě neba kupovat plavky, mamka, že brzy půjdeme na pivo a prodavačka, že překonala tuto výzvu.

Jo a nenávidím obchody, kde se prodávají horní a spodní díly dohromady. To je proti přírodě! Ať žije asymetrie

Zrcadlo

Nic nedokončíš. To je tvůj problém a možná i úděl. Nadšení nestačí, když nemáš sílu, odvahu a trpělivost. Bez těchto základních vlastností toho moc v životě nedokážeš. Promiň, že to říkám, ale je to tak. Smiř se s tím, nebo s tím něco udělej.

Vycházet všem vstříc není to samé, jako být úspěšný a oblíbený. Nechat sebou manipulovat nepřináší ani radost ani satisfakci. A přitom to děláš. Jsi holka pro všechno, nehledíš na to, co přijde správné tobě. Dají ti úkol a ty ho splníš, protože si myslíš, že se tím třeba něco změní  a oni pochopí, kdo jsi ve skutečnosti. Že jsi třeba schopná. To je všem jedno do té míry, kdy posloucháš pokyny a nemáš zbytečné řeči okolo.

Možná se jednou odhodláš něco udělat. A možná v tom budeš úspěšná. Nějaký svůj sen dovedeš do zdárného konce. 

A co čekáš? 

Obdiv? 

Uznání? 

Proč si myslíš, že ti samí lidé, kteří tě v životě nepodpořili  viděli v tobě akorát otroka, si tě začnou vážit? Neustále se zajímáš akorát o ně, co si o tobě myslí, co asi říkají.... ale o nich to přeci vůbec není. Podívej se za sebe. Koho jsi tam nechala, když ses snažila zavděčit lidem, kteří si to nezaslouží. Je tam zástup lidí, co ti celou tu dobu věřili, a i když si dělala blbosti, viděli v tom smysl. Jenže ty jsi  je zazdila. Úspěch si slavila s těma falešníkama místo s lidmi, kteří na tebe jsou pyšní.
A proto jsi zase dole.
Nedokázala jsi rozlišit, kdo je přítel a kdo ne.
Poučila si se z toho? 

Proč mi nepíše?

Neozývá se. Když se neozýval prvních pět dnů, říkala jsem si, že i kdyby napsal neodpovím mu hned, protože jsem uražená a nesmí si přece myslet, že nedělám nic jiného, než že každých pět minut kontroluji mobil. Což není tak plně pravda. Jsem schopna ho kontrolovat i každou minutu.

Neozývá se. Už je to více než týden. Samozřejmě, že jsem strašně nenápadně vyzvídala u jeho kamarádů, jestli náhodou někdo neví, kde je. Náhodou neví. Byl viděn jednou v hospodě a jednou ve městě. Ale proč mi sakra nenapsal? Dva měsíce jsme byli nepřetržitě v kontaktu, telefony, smsky, nenápadná setkání,... a najedou nic. O to víc mě sere můj chytrý telefon, který mi kdykoli rád připomene, že posledních pět sms na jeho číslo jsem posílala já a bez odezvy.

To máte tak, někoho potkáte, padnete si do voka, a ten druhý po vás začne pálit. Každý den zprávy, dotazy, kdy a jak a proč jsem. Z náklonnosti se stane závislost z jeho strany a ignorace z té vaší. Nenávidím to, přeruším kontakt, na ulici dělám, že toho druhého nevidím. Nebo po něm začnu pálit já a on mě začne ignorovat. Párkrát se i stalo, že to bylo oboustranné, určitý druh zamilovanosti, bylo to super, bylo to skvělý, ale pak mě to stejně přestalo bavit a chtěla jsem něco víc (následovalo zjištění, že vlastně asi nic víc není). Určitou shodou náhod jsem měla to štěstí, že když jsem si někoho vyhlídla, ukecala jsem ho a na nějakou dobu nám to vycházelo. Ale teď sakra, teď mi to nevychází.

Věřím, že je to daný tím, že mě čeká něco lepšího. Nebo jen potřebuje čas aby si uvědomil, jak moc mě miluje a ozve se. Protože už jsou to skoro dva týdny, co se neozval, a já stejně každý den čekám na zapípání telefonu, abych mohla ignorovat jeho smsku. Je to divný, být na druhé straně břehu. A vůbec...chci jeho, nebo jen potřebuju utěšit své ego, že on chce mě, a já nechci jeho? Znám sebe, vím moc dobře, že tu jde jenom o to ego. Jenom o pocit, že mám zas nad někým navrch.

Dočkáme se?

Kdo si počká, ten se dočká... aspoň to mi tvrdí moje maminka, když ji po flašce vína brečím doma na koleni, jak je život nespravedlivý. Že není vůbec takový na jaký jsme byli připravování. A na jaký že život jsme to vlastně připravováni byli?

Táta mi už odmala jasně říkal, že chytrý ženský to maj spočítaný. Nemám počítat s tím, že bych si našla chlapa. Nejsem sice tak chytrá, ale bohužel blbá a nedržím jazyk za zuby, kdy bych měla. Nejsem ani krásná, ani brilantně inteligentní, aby mi to nevadilo. Jsem průměr. Průměrně si dokážu spočítat kolik je jedna a jedna, průměrně se dokážu namalovat, abych vypadala, jako člověk. Průměrně se oblíkám do velikosti M. průměrně mám plavé vlasy, kterým pomáhám barvou, abych si připadala neprůměrně blonďatá. Táta mi dycky řikal, že si nikoho nenajdu, ale to nevadí, protože to se svou průměrností můžu dotáhnout na nějakou vysoce postavenou manažerskou pozici. Ne proto, že bych byla tak dobrá, ale postupně budou dobří odcházet a zakládat rodiny. Budou cestovat a objevovat svět. A já budu poslušně vyčkávat, až se mi naskytne příležitost a já díky své průměrnosti dosáhnu takového "významného" postu. Můj sen bylo sice cestování a rodina... ale čekala jsem a nedočkala se.

Jak je to tedy s osudem. Jsme jeho strůjci mi sami, nebo je to předem dané? Popravdě teď se nemůžu rozhodnout, co je víc deprimující. Jestli to, že vše je dané a já se stejně nevyhnu svému osudu, nebo že je vše na mě, a že to, že sedím doma na zadku, tak tím zabíjím svoje příležitosti, protože nic dalšího už možná nepříjde.

Opravdu v životě záleží na tom, kolik vážíš, jak máš dlouhé vlasy a jaké mám číslo boty? Nebo se pohybuju v tak moc špatné sortě lidí, že sama sebe vidím v zrcadle jako trosku? Maminko moje milovaná, dočkám se někdy? Dočkám se prince, který mě bude mít rád takovou jaká jsem (i kdyby průměrnou)? Dočkám se, že se nebudu ráno bát nadechnout do dalšího dne? Dočkám se, že se nebudu neustále starat, jestli zklamu okolí, ale začnu konečně bojovat za sebe a své zájmy? Dočkám se, že přestanu obviňovat okolí a přiznám si, že jedině já sama se můžu posunou za hranice průměrnosti? Samozřejmě, že okolo je spousta lidí, kteří mají vše na zlatém podnose, ale bojovat sám za sebe a pro sebe, to přeci musí znamenat něco víc a nést ovoce. Maminko prosím, řekni mi, že to tak je...

Správná cesta

Sám sobě nepomůžu, jsem v koncích. Co takhle spasit svět, zachránit lidskou duši, která sešla z cesty? Co takhle ukázat někomu, že jejich život stojí za to, protože my už jsme odepsaní a čekáme na konec dní.
Taky jsem měla tohle období a události nedávných dní mi ho připomnělo. Vzpomněla jsem si na věci, které by měly být nadobro zapomenuté, ale očividně ještě nejsem připravena se od nich odpoutat. Od viny, že možná, možná jsem mohla někoho z nich zachránit. Snažila jsem se pomoci těm, kteří sešli z cesty, a neuvědomila jsem si, že já sama na cestě nejsem už dlouho a místo toho se brodím bažinou straček.
Začalo to už v pubertě, kdy jsem inklinovala k pochybným existencím. Čím divnější, tím z něho byla Blondýna víc na větvi.
Příběh první. Jmenoval se Aleš, neměl kamarády, sjížděl se lékama, co kradl, kokainem, když se k němu jednou za čas dostal, extází na party a pro heroin se nechal píchat do zadku. Představte si tu romantiku, patnáctiletá zamilovaná holka, desinfikovala a hladila mu jeho propíchané ruce s boláky, on mi při tom vyprávěl o tom, jak si vydělává na drogy. Milovala jsem ho. V tom věku ještě naivní dětskou láskou. Pro mě byl sex tabu a jeho tělo bylo moc vyčerpané. S létem skončil i náš románek. Už nikdy jsem se s ním neviděla, nikdy jsem o něm neslyšela. Žije? Nevím, nedokázala jsem ho zachránit.
Další pokus o záchranu přišel (v životě teenagera) až za dlouhé tři roky. Byla jsem dospělejší nejen ve velikosti podprsenky, ale sex se pro mě stal nástrojem, jak získat snadno (naivita), co chceš. Znala jsem interiéry Bohnické léčebny, poznala jsem násilí, jak osobně, tak na osobách blízkých. Tráva a alkohol byli skoro každodenní přátelé. Nacházíme se ve vesnici, kamarádi mají dojem, že jsem uz dlouho sama a potřebuju rozptýlit. Ok, proč ne, nechám si někoho dohodit. Milej kluk, v očích trochu nepřítomný výraz, ale což, asi jen hodně přemýšlí.
Alkohol, brko, sex, nechráněný. Zůstává do rána, čímž překvapí. Nasledují dva týdny lásky, romantiky, ... potom konec.
Snažím se zjistit, co se stalo. Kamarádi mlží, tváří se smutně a zahanbeně. Konečně najdu někoho, kdo mi řekne vo co go. Heroin. Hodně heroinu. Našli ho v příkopu. Přežil, ale jen, co ho pustili z nemocnice, zmlátili ho "kamarádi", od kterých si půjčil. Taky se objevila jeho žena (!!) s dítětem. Už jsem o něm neslyšela. Nezachránila jsem ho.

Že by mohla nastat chvíle, kdy se poučím? Ale kdeže. Ještě nenastala ta chvíle. Je znovu léto. Za sebou mám vztahy i nevztahy. S vysokoškolákama, od kterých mi stačil drink na baru, s podnikatelema, od kterých jsem čekala minimálně večeři a divadlo. Letní vánek mi do cesty přivál asi největší vášeň a největší zklamání sama sebou, když se mi nepomohlo mu pomoc. Když jsem ho poznala, měl hluboké hnědé oči, svalnaté tělo, kaštanové vlasy. Koukali jsme na sebe čtyři roky, líbali, scházeli, vtipkovali. Nikdy víc. Prý má tajemství, které by mi ublížilo. Ale znáte tajemství a jak to s nimi je... Konkrétně tajemství jako je perník a nemanželské děti. Řekla jsem, že mi to nevadí. Že spolu to překonáme. Odstěhuje se. Přestane s fetem. Zachráním ho. Věřili jsme tomu oba, sex byl nádherný, ráno se vedle sebe probouzet skvělý, vidina, že bude líp úžasná. Jak jsem si jen nemohla všimnout, že jeho oči jsou čím dál více zamlžené, vlasy řídnou, sex je příležitostní a společná témata se vytrácí. Závislost mezi nás přišla stejně nenápadně, jako když jsme si k sobě našli cestu. Ale láska není všemocná. Není mocnější než drogy. A tak jsem konečně po těch letech pochopila, že to není on, kdo je na scestí, ale já. On je na cestě, kterou si zvolil. Ale já se můžu vrátit. Najít jinou a možná lepší cestu, než tu, kdy marně večer čekám doma, marně čekám na zprávu, marně čekám, že v těch vodnatých očích najdu život, cit.
Odešla jsem. Dlouhou dobu po tom mi vyčítal, že já jsem jediná kvůli které by se změnil. Vyčítal mi, že já jsem ho odsoudila k fetu. Že jsem ho nezachránila. Brečel mi do telefonu i na živo. Taky jsem brečela. Ale nedokázala jsem mu pomoc. Chtěla jsem umřít. Potrestat se. Ten pocit trvá.

Teď už se dostávám snad k poslednímu příběhu, aspoň já osobně doufám, ze světa, kde mi závislost brala milovanou osobu. Poslední je nejkratší. Kokain. Trvalo to týden. Miloval mě, já se nudila. Byl ztracen, protože se stával závislý na všem. Jeho posedlostí byly nejen drogy, ale lidi, kteří ho zachrání. To ja přeci nejsem. Přišla doba, abych si to uvědomila. Každý jsme svého štěstí strůjcem. Nemůžeme nikoho zachránit. Jen sebe. Zkušenosti, to je to, co z nás dělá lidi, jakými jsme. Nejsou to chyby. Chyba je něco, čeho litujeme, ale to, co nám ukazuje cestu, nejsou chyby. Jsou to zkušenosti. Ne vždy hezké (ty co stojí za to, jsou málo kdy hezké), ne vždy žádoucí, ale nezbytné. Sám sobě pomůžu jedině já sám.

Život není krásný

Znáte ten pocit, kdy jste na vrcholu své existence, celý Svět vám leží u nohou. V ten moment není žádná výzva dost velká, nic není nemožné. Usmíváte se a okolí se usmívá na vás. Je to božííí. Když jdete do obchodu a něco si vyzkoušíte, perfektně vám to padne. Jdete večer na bar a nabídky na drink se jen hrnou. Co na tom záleží, že vaše oblíbené tričko je ve špinavém prádle a museli jste si vzít nějaké obyčejné. Je to fuk, protože v ten moment záříte.

A co škola a práce? Perfektní. Prostě pecka. Žádná výzva není dostatečně velká, všechno se dá překonat, kolegové a spolužáci pomůžou, protože je přitahuje vaše veselá aura. Pracujete na projektu a celý tým se baví vašimi nejapnými vtípky na šéfa a nakonec i sám šéf směje, protože jste božííí.

V rodině je všechno v pohodě. Nějaké neshody se najdou vždycky, ale co na tom, stejně je milujeme. 

Rande a schůzky nám vychází, jsme sexy a víme to o sobě. Umíme toho druhého dostat na kolena a to nás baví. Život nás baví.

A pak najednou, z ničeho nic, pád. Nechápete nic. Všude okolo šeď, nejde vstát, nejde fungovat, nejde se usmívat. Přichází to pomalu,jako když se v létě probudíte brzy ráno, vyjdete do ven, procházíte se orosenou trávou a okolo kotníku se začne plazit letní mlha. Přesně tak přichází i tma. 

Okolo kotníku se začnou omotávat provazy, stoupají výš a výš, a když se začnou stahovat okolo krku, je už pozdě bojovat. V krku máte knedlík, nechali jste to zajít moc daleko a teď už zbývá poddat se tomu.

Svět okolo se nezměnil. Pořád vychází slunce, pořád jsou zde úkoly, které musí být splněné, oblečení, které musí být vyprané, lidé, kteří vyžadují vaší pozornost. A nevidí ty pouta, která vás svazují a nedovolí fungovat. Naopak. Začnou na vás více tlačit, protože si myslí, že tím ve vás znovu vyvolají tu energii. Ale kam se poděla? Kam? 

Jsou zde přátelé a blízcí, kteří o tom, jak se cítíte něco vědí, jsou informovaní, svěřili jste se jim. Myslí si, že věty typu: "To přejde, neboj." vám pomůžou. A přitom vás akorát naserou. 

Abych se dostala k jádru pudla, o čem, že tento článek je. O čem je celý blog, do kterého jsem se pustila a jsem popravdě sama zvědavá, jak dlouho mi to vydrží. Na internetu už je dost blogů, kde blondýny mají roli kosmetických poradkyň, módní policie a jsemnejlepšínasvěte bárbín. Není to ani blog chlupaté, zapšklé holky, co si honí ego nad tím, že její blog bude mít větší intelektuální hodnotu. To ani nebude. Bude to blog plný plytkého humoru, trapných historek, co napsal sám život (ano, jsem královna trapasů), někdy si budu stěžovat, někdy budu opěvovat krásu každodenní rutiny. Zrovna v téhle fázi si připadám jak kus hovna (cenzura? Ale proč přátelé, život není krásný) a potřebovala jsem se vypsat a sama sobě si přečíst, jak se vlastně cítím. Je mi jasné, že za týden se budu tomuhle sebelítostivému braku smát, ale teď mi to vyhovuje.

Vítejte na blogu o světě jaký je, plný sexu, drog a rokenrolu!